Reprezentativní prostory našeho mateřince jsou také místem každodenního "domácího" i řeholního života. Krása historického domu i místa polohy si žádá svou nemalou péči.

Rytmus služeb v nemocnici a pravidelné dění v našem kostele přetíná čas od času organizace prvních nebo věčných slibů či oslava jejich jubileí, setkávání za účelem formace nebo na úrovni celokongregační. To vše je specifikem i nárokem života v komunitě sv. Notburgy.

HISTORIE

Ve stanovách Spolku Paní sv. Notburgy v Praze se můžeme dočíst, že  „Sirotčinec sv.Notburgy byl založen r. 1813 od pražských šlechtičen na podnět nejvyššího purkrabí českého, pana Antonína hraběte Kolovrata Liebesteinského. Dnem 20.3.1939 připadlo veškeré spolkové jmění Kongregaci Sester sv. Karla Boromejského v Praze, jelikož sestry přes 100 let vzorně a obětavě vedly správu sirotčince a výchovu sirotků".

V této době byla založena ošetřovatelská škola při sesterské nemocnici. Část domu sv. Notburgy se stala internátem pro civilní žákyně.

V roce 1950 byla ošetřovatelská škola i internát zestátněny. V r.1952 byly sestry vyhnány i z nemocnice a ztratily tak i sídlo generální představené. V domě sv.Notburgy vzniká Základní škola pro děti se zbytky zraku.

Po listopadu 1989 se sestry směly znovu vrátit do své nemocnice. Protože již v původním domě, kde bydlely, není prostor (je zde dětské oddělení), vybraly si za základ svého budoucího sídla generální představené dům sv. Notburgy. 

Zákonem č. 298/1990 byl sestrám dům vrácen. Sestry jej však protokolárně převzaly až 13.7. 1994. Celá budova si vyžádala generální rekonstrukci. 

Od září 1995 začaly sestry bydlet v jedné části domu. Po dokončení rekonstrukce a slavnostním posvěcení 13.9. 1996 se tak Dům sv.Notburgy stal centrem Kongregace.

Patronka domu

Sv. Notburga, jejíž jméno dům nese, je světicí vpravdě aktuální pro třetí tisíciletí, kdy se učíme znovu objevovat správný rytmus života. Je totiž patronkou všech, kdo hledají práci a také patronkou včasného ukončení práce, tedy správného životního rytmu. Narodila se kolem r. 1265 v Ebenu nedaleko Insbrucku v chudé rodině. Celý život prožila jako služka. Nejprve na hradě Rottenburgu, kde se velmi osvědčila, takže jí hradní páni postupně svěřili správu veškerého svého majetku. Tajemství jejího úspěchu bylo v tom, že přes množství práce a starostí o dům i chudé, nacházela čas ke krátkým pohledům lásky na Boha.

Po smrti hradního pána hraběte Jindřicha si jeho syn přivedl novou hradní paní Otilii. Ta byla lakomá a drsná, a tak Notburga musela hrad opustit. Našla si službu u sedláka v Ebenu. Když později mladá hradní paní onemocněla, zavolali Notburgu zpět na hrad s prosbou o pomoc. Notburga nezahořkla a plná odpouštějící lásky sloužila nemocné dnem i nocí až do její smrti. Nadále obdržela od svého pána plnou důvěru. Ve svých 48 letech zemřela a byla pochována v kapli sv. Ruperta, kam se za života chodívala modlit.

Proč je patronkou včasného ukončení práce? Podle legendy totiž v době služby u sedláka ukončovala práci jakmile zazněl zvon, který zval k večerní modlitbě do kostela. Jednou v době žní ji sedlák odmítl pustit. Ona vyhodila svůj srp do vzduchu se slovy: „Ať Bůh rozsoudí mezi mnou a tebou!" A srp podle legendy, zůstal viset ve vzduchu jakoby na jednom slunečním paprsku. Polekaný sedlák nechal Notburgu jít.

Ona - služebná bez práv - neváhala vyzvat Boha za svědka proto, aby byly stanoveny hranice její pracovní síly a bylo uznáno její právo na modlitbu. Dnes potřebujeme volný čas více než kdy předtím. Právě ve společnosti, která je poznamenána konkurencí a tržním hospodářstvím jsme ohroženi tím, že vidíme v práci jediný smysl naší existence. Na druhé straně byli lidé sotva kdy předtím v historii tak neschopní využít smysluplně svůj volný čas jako dnes.

Kdo jsem? Odkud přicházím a kam jdu? Jaký smysl dávám svému životu? 

Být volný v nitru i navenek, abych potkal Boha - to není lehké. Snad by mohla být svatá Notburga z Ebenu pro nás podnětem, abychom zase přemýšleli o svém životě i volném čase.