KOSTEL SV. KARLA BOROMEJSKÉHO V PRAZE

Je nedílnou součástí přilehlé Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Duchovní správu zajišťují Premonstráti ze Strahova.

Pod Petřínem, Vlašská 36, Praha 1

Srdcem činnosti nás, sester Boromejek, je Bůh, kostel je středem našeho setkávání, přímluvy i slavení. Zde skládáme a obnovujeme svoje sliby.  Pravidelně  přinášená mešní oběť  posiluje  naše  vydání a tónuje  rytmus života v komunitě i službě. Jedinečným specifikem tohoto kostela je spojitost s nemocnicí, která není svým uzavřeným světem, ale díky Bohu do široka otevřeným prostorem.

Kostel i celý komplex Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského zasazený do podpetřínských zahrad má nad sebou také starostlivou péči strahovských Premonstrátů, kteří kostel duchovně spravují i navštěvují nemocné u lůžka.

Kostel sv. Karla Boromejského, našeho patrona, oslovuje svou jednoduchostí a čistotou. Upoutá vás pohled na kříž - dominantu presbytáře - a vítězného Beránka na běloskvoucím svatostánku. Oba rozměry jediného Krista, jeho bolest a smrt z lásky i proměna života ve vzkříšení, jsou v našich životech neustále přítomny. Interiér kostela prošel celkovou obnovou v roce 2021. Je místem živého setkávání a zastavení v centru Prahy.

Patron kostela a sester Boromejek, Carlo Borromeo

1538–1584

Narodil se 2. 10. 1538 jako hraběcí syn aronských Borromeů na břehu Lago Maggiore v Itálii.

Po studiích práv v Pavii byl jmenován doktorem obojího práva.

Po zvolení jeho strýce Pia IV. Medicejského papežem byl povolán do jeho služeb do Říma.

Ve 24 letech byl jmenován kardinálem a státním sekretářem.

V 25 letech přijal kněžské a biskupské svěcení. Dovedl ke zdárnému konci Tridentský koncil a jeho závěrům dal legislativní rámec.

Hned poté se ujal správy své obrovské diecéze v Miláně, postupně vizitoval i nejodlehlejší farnosti, založil mnoho vzdělávacích institucí pro kněze i prostý lid.

V roce 1569 přežil pokus o atentát.

1576 vypukl v Miláně mor, kardinál Carlo Borromeo neopustil město na rozdíl od jeho španělských správců, ale ze všech sil se vydával v pomoci nakaženým.

3. listopadu 1584 zcela vyčerpaný zemřel, bylo mu 46 let.

Roku 1610 byl prohlášen za svatého.

Obraz sv. Karla

Pro nový kostel jej v letech 1853–1854 namaloval Vilém Kandler.

V klasicky řešené koncepci prostoru se obraz nacházel na hlavním oltáři. Po zrušení kostela v roce 1962 se dostal na mnoho let do Košic, odkud jsme jeho návrat v roce 2021 s vděčností vítaly.

Z obrazu přijímáme poselství Karlova života: jeho niterná zakotvenost v Kristu, reformu, která začíná vždy u sebe, a starostlivé srdce, které lne a zůstává se svým lidem. Obraz k nám také promlouvá o jediném lidském společenství, jež sdílíme v našem lidství - ať už jsme chudí nebo bohatí, zdraví nebo nemocní, mladí nebo staří, zasvěcení nebo žijící v rodině.

Autorem kamenného oltáře, ambónu, svatostánku a sedes z roku 1996 je akademický sochař Petr Váňa. Jako materiál byl použit vznešený mramor: italský běloskvoucí botticino a slivenecký temně červený.

Kříž na čelní stěně presbytáře daroval Ing. arch. Karel Filsak.

Freska Panny Marie, královny andělů

Nad presbytářem byla tato freska jako jediná svědkem všech dějinných událostí, které se s kostelem odehrály. Díky doslova nebeské výšce, ve které se nachází, se zachovala i po dobu sekularizace kostela. Autorem fresky je malíř Vilém Kandler, který ji vymaloval v letech 1854–1855.

Jedná se o výjev trůnící Královny nebes s malým stojícím Ježíškem v jejím klíně. Maria je zobrazena se všemi královskými atributy, které jí patří: červený šat zbožštění pod modrým pláštěm lidství, koruna a zlaté žezlo.

Pieta

Zobrazení Panny Marie s tělem Krista na klíně po jeho snětí z kříže představuje scénu Oplakávání zemřelého, v západní křesťanské tradici častého motivu osobní zbožnosti.

Polychromovaná gotická Pieta ze 14. století ve výklenku na pravé straně kostela pochází z kláštera sv. Jiří na Hradčanech.

Právě v době, kdy zemřela poslední benediktinka z tohoto kláštera, který byl, stejně jako jiné, zrušen císařem Josefem II., ji pražští arcibiskupové svěřili Boromejkám v roce jejich příchodu do Prahy. Stala se tak vzácným darem a předanou pochodní živoucí lásky.

V roce 1952, po násilném odchodu Boromejek z nemocnice pod Petřínem, byla Pieta uchráněna a předána do soukromého opatrování, odkud se v roce 1963 vrátila do rukou sester na Hradiště u Znojma, prozatímního mateřského domu Kongregace.

HISTORIE KOSTELA

Kostel byl postaven v roce 1855 podle návrhu stavitele Adalberta Gudery. Jedná se o jednolodní sálovou stavbu v pozdně klasicistním slohu se sanktusovou věžičkou. Přístupný je jak z Vlašské ulice, tak z obou pater Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.

Na průčelí kostela se nacházejí sochy kongregačních patronů - sv. Josef a patronové proti moru, sv. Šebestián a sv. Roch.

 Kostel ve 20. století

Služba sester Boromejek u lůžek nemocných a na operačních sálech byla násilně přerušena komunistickým režimem v srpnu 1952. Mladé sestry do 30 let byly zařazeny do práce v textilních továrnách v severních Čechách a celkem 22 sester kongregace bylo uvězněno. Zbývajícím sestrám byla přidělena práce v nevyhovujících podmínkách v pohraničí.

Nemocnice byla zestátněna a kostel sv. Karla byl v roce 1962 sekularizován. Stal se pak na mnoho let depozitářem lékařské knihovny. Inventář kostela byl předán Náboženské matici.

Po 38 letech se v létě roku 1990 Boromejky do své nemocnice vrátily, aby znovu začaly sloužit u lůžek nemocných.

Kostel sv. Karla prošel rozsáhlou rekonstrukcí a 22. srpna 1993 byl kardinálem Miloslavem Vlkem znovu požehnán.

Kostel je jako studna, ke které se přichází čerpat voda. Pramen, ze kterého se pije, i z kterého je nabíráno pro ostatní. Těmi žíznivými jsou jak sestry, personál nemocnice, tak i pacienti. Tito všichni znají ze svého života pocit žízně těla i duše: žízeň po přijetí, pohlazení, pochopení, soucitu. Žízeň po pravdě a lásce. Žízeň po vodě života. Cestu k Prameni zpřístupňují také oba chóry kostela, které nemocnici a kostel architektonicky propojují.