NEMOCNICE MILOSRDNÝCH SESTER SV. KARLA BOROMEJSKÉHO V PRAZE

Naše nemocnice, známá také jako Nemocnice sester Boromejek, je klenotem v podpetřínských zahradách. Nenechte se zmást vzhledem, stěny nemocnice toho za svoji historii zažily už tolik a fasáda i interiéry čekají na svoji novou podobu.

Lokalitu spolu s géniem loci celého komplexu budov, členitých zahrad i přilehlých řeholních domů můžete vnímat jako Údolí Milosrdenství. Sbíhá se zde profesionalita s lidskostí, při níž nezapomínáme ani na spirituální rozměr člověka.

Jsme jedinou církevní nemocnicí v ČR s akutní péčí. Ošetřujeme na odděleních lůžkových i v odborných ambulancích. Spolu s civilním zdravotnickým personálem uskutečňujeme na jednotlivých odděleních naše poslání.

DUCHOVNÍ SLUŽBA V NEMOCNICI

Každý člověk má spirituální rozměr, který může být velkým zdrojem vnitřní síly. Kaplani naší nemocnice podporují uzdravování, péči o nemocné a snášení dlouhodobých následků zranění a onemocnění. Vždy mají čas na rozhovor s pacienty a jejich blízkými, na hledání spirituálních a náboženských zdrojů. Čas pro modlitbu, společné prožití přijetí svátostí, četbu duchovní literatury, pastorační poradenství a zajištění kontaktu s duchovními různých církví.

Charisma celého areálu vytváří kromě erudovaného a empatického personálu také kostel, jež je přímo součástí nemocnice a zahrada, kde pacienti a jejich blízcí čerpají sílu k léčbě.

Přidanou hodnotou naší nemocnice je v neposlední řadě také spolupráce s dobrovolníky. Toto výjimečné spojení zdravotníků, pacientů a civilních osob nebereme jako samozřejmost. V našem prostředí se odehrává až neuvěřitelná symbióza společného tvoření a péče. Pokud také přemýšlíte o smysluplném naplnění vašeho volného času, rádi vám poskytneme veškeré informace.

HISTORIE NEMOCNICE

Nemocnice pod Petřínem je neoddělitelně spjata se jménem Matky Terezie Helvigové, která pocházela z francouzské části Lotrinska a byla poslána jako zkušená řeholnice a Milosrdná sestra sv. Karla Boromejského s pěti sestrami z mateřince v Nancy, aby řídila novou odnož Kongregace, přesazenou do hlavního města Čech, které byly tehdy součástí rakouské monarchie. 

Od počátku měla Matka Terezie touhu postavit vlastní nemocnici s mateřským domem pro výchovu nového dorostu. Sestry byly velmi chudé, úplně bez prostředků. Financoval je P. Heřman Dichtl a některé šlechtické rodiny, bez jejichž pomoci by se musely vrátit do Francie. 

Touha po vlastním mateřinci stále sílila v srdcích všech sester, ale ze zakoupení vyhlídnutých budov vždy sešlo. 

Zřízení samostatného mateřince také vyžadovalo, aby byla u něho zároveň nemocnice, neboť služba u nemocných je a zůstane hlavní činností Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Konečně sestry upozornil představený Vlašského špitálu, pan Panghieri, že jsou na prodej dva letní domky v sousedství Vlašského sirotčince, patřící baronu Bretfeldovi. Pan opat ze Strahova Jeroným Zeidler nabídl sestrám, že jim prodá velký kus zahrady a stavební místo v hluboké cestě. Ani získání těchto domků nebylo bez nečekaných komplikací, ale 14. srpna 1842 měly sestry konečně jistotu, že majetek bude prodán Kongregaci. Všechen tento majetek získaly sestry za 12.000 zlatých r.m. Dne 29. října 1842 byly sestrám odevzdány klíče od obou domků.

Počátkem roku 1843 byly nejnutnější adaptace v domech hotovy a sestry oznámily panu arcibiskupovi, že se 28. ledna 1843 přestěhují do nového mateřince. Dp. Dichtl posvětil dům co nejslavnostněji. Tento dům je také počátek nemocnice pod Petřínem, neboť v něm bylo vyčleněno 6 lůžek pro chudé nemocné. Matka Terezie napsala do svého zápisníku:“ Naše pozdější sestry neuvěří a nepředstaví si, kolik námahy, starostí a zármutků jsme prožily, než byl založen mateřinec v Praze. Co je zaznamenáno, je jen nepatrný zlomek toho, co bylo naším údělem. Kéž jen vždy vše, co činíme a podnikáme, směřuje jedině k větší cti a slávě Boží!“

Brzy potom, kdy se sestry usídlily v mateřském domě, poslal jim Pán Bůh první nemocnou. Byla to stará vdova raněná mrtvicí, ochrnutá, která poskytla mladým sestrám  vhodnou příležitost k dobrému výcviku. Tenkrát nebyly ošetřovatelské školy, sestry se učily milosrdné službě od zkušenějších. K těm patřily kromě Matky Terezie, sestry, které prožily noviciát v Nancy a věrně se držely získaných poznatků.

Počátkem roku 1845 byly sestry v malém mateřinci opravdu už doma. Dluhy byly zaplaceny, na hotovosti nebylo nic, ale Boží Prozřetelnost poslala vždy včas takovou pomoc, že bylo možné zdarma ošetřit více chudých nemocných, což sestry nesmírně těšilo. Tato okolnost jim byla také zdrojem bohatého požehnání. Mezitím se přihlásilo do Kongregace více než třicet dívek odhodlaných sloužit Pánu v jeho chudých a ubohých. 

Kongregace se rozrůstala, požadavky na ni se zvyšovaly, bylo stále jasnější, že je nutné zvětšit mateřinec a postavit nemocnici. Původně chtěly sestry koupit Vlašský špitál, ale cena byla vysoká a dům nebyl v dobrém stavu. Pan stavitel Gudera, kterého sestrám doporučil jeho osleplý předchůdce stavitel Polák, se nabídl, že vystaví vhodnou a účelnou budovu za poloviční cenu požadovanou za Vlašský špitál. Ale kde sehnat peníze, když sesterská pokladna byla prázdná? Jedině velká důvěra v Boží pomoc dovolila, aby na místě dosavadní malé budovy byly dne 29. dubna 1851 učiněny první výkopy pro nový prostorný mateřinec.

Kníže František Lobkowicz přišel v pracovním oděvu, vzal do ruky rýč, poklekl, sňal z hlavy klobouk a pomodlil se hlasitě Otče náš a Zdrávas Maria. Pak vstal a s nepokrytou hlavou vyryl třikrát kousek země: ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Od toho okamžiku se práce na novostavbě stala zřejmě životním úkolem šlechetného knížete. Velkodušně podporoval sestry finančně a byl moudrým rádcem samotnému staviteli, vykonával na stavbě nádenické práce. 

Pan Lanna, majitel loďařských závodů v Českých Budějovicích, daroval tolik dřeva na stavbu, že se ani nespotřebovalo. Kongregace ho zaznamenala jako svého velkého dobrodince. Kníže Adolf  Schwarzenberg daroval značné množství vápna a cihel, prelát benediktinského kláštera u svaté Markéty v Břevnově něco stavebního kamene z klášterních lomů.

Dne 15. května 1851 se konala slavnost položení základního kamene kostela. Úhelný kámen se nachází vpravo od vchodu do kostela a tvoří východní roh budovy. Přišel i pan stavitel Gudera se svým synem a dělníci. 

Dne 27. prosince 1852 posvětil kříž na věž kostela pan kardinál Bedřich Schwarzenberg.  

Do makovice na vrcholu věže byla vložena pergamenová pamětní listina, v níž jsou záznamy z počátku stavby. Je podepsána panem arcibiskupem Bedřichem Schwarzenbergem, knížetem Františkem Jiřím Lobkoviczem, důst. pánem Schönem, Matkou Eufemií, t.č. generální představenou, Matkou Terezií Helvigovou jako asistentkou, dále stavitelem Guderou,  zámečnickým mistrem Scheibem, tesařským mistrem Jelínkem a klempířským mistrem Amlerem.

Dne 1. srpna 1853 byla v nejvyšším výklenku v průčelí kostela umístěna socha sv. Josefa, socha sv. Šebestiána mohla být dána do výklenku pro ni určeného až 22. prosince a socha sv. Rocha dne 17. února 1854 za silného mrazu - 22°C .

Dne 14. května 1854 byl dům nového mateřince a nemocnice posvěcen. Již dne 8. června navštívila mateřinec mladistvá šestnáctiletá císařovna Alžběta, choť císaře Františka Josefa. Byla první, která vjela do nového vnitřního dvora mateřince. Všichni se povzbudili na jejím ušlechtilém chování. Prohlédla si celý dům, potěšila nemocné a při odchodu se pokorně doporučovala do modliteb sester.

Stavba byla zhruba dokončena v lednu 1854. Pracovalo se pak pilně na vnitřním zařízení. Starosti a kříže ovšem provázely stavbu až do jejího ukončení. Doléhající finanční tíseň byla někdy zoufalá. Stávalo se, že nebyla nejmenší vyhlídka na nějakou podporu, a přece nikdy nedošlo k přerušení stavby, pomoc přišla vždycky včas. Starost, kým bude velká nemocnice zaplněna rozřešila opět Boží Prozřetelnost. V letech 1854 a 1855 vypuklo tolik nemocí, že všeobecná nemocnice nestačila přijmout všechny nemocné. Ředitelství nemocnice se tehdy dotázalo sester, zdali by byly ochotné převzít do ošetřování část nemocných. Sestry nabídku s radostí přijaly. Byla vyhotovena i smlouva se Všeobecnou nemocnicí - Nemocnice pod Petřínem byla ustanovena jako její pobočka.  Dne 1. května bylo připraveno 80 lůžek, která byla vzápětí zaplněna. Mateřinec teprve nyní plnil svůj dvojí úkol: mírnit utrpení a poskytovat novickám důkladnou přípravu a výcvik v ošetřování nemocných. Sestry přistoupily na velmi nízké denní ošetřovné, což mělo za následek, že byly požádány, aby za stejných podmínek přijaly ještě další nemocné. Tak byly brzy zaplněny všechny místnosti. Nával nemocných byl stále větší, takže nezbylo nic jiného než pomýšlet na rozšíření budovy.

Bylo to důležité, protože Nemocnice pod Petřínem měla nemalý význam pro svou polohu na levém břehu Vltavy, kde dosud žádná veřejná nemocnice nebyla. Byli do ní přijímáni také pacienti z Malé Strany a Hradčan.

Sester přibývalo, takže obývaly celý jeden trakt budovy, který byl klauzurními dveřmi oddělen od nemocničního oddělení.

Když vláda zajistila sestrám bezúročnou půjčku 20.000 zlatých, splatných ročními rentami, byl zadán plán a přikročilo se ke stavbě nového křídla. Místo stavitele Gudery navrhl stavební inspektor císařův, Ferdinand Brandner, stavitele Ripotu, který se hned s velkou horlivostí a odbornou znalostí ujal stavby. První výkop byl učiněn 2. července 1856 a dne 12. července byl položen základní kámen.  Nové křídlo domu bylo stavěno od staré budovy na západ. Původně bylo plánováno přistavět na starou budovu ještě jedno patro. Z bývalé kůlny na vozy byly pořízeny stáje, později od roku 1858 prádelna s příslušenstvím, protože ve sklepě pořízená prádelna se neosvědčila. Do nové přístavby byla pojata i kaple pro nemocné, umístněná v 1. poschodí mezi sály. 

Dne 8. ledna 1857 byl posvěcen kostelní zvon, vážící 305 liber. Světil jej strahovský pan opat  Jeroným Josef Zeidler. Zvon je ozdoben obrazem Neposkvrněné Panny. 

V roce 1860 byla v mateřinci zřízena lékárna. Ze staré císařské dvorní lékárny bylo k tomu účelu prostřednictvím pana dvorního kaplana, P. Heřmana Dichtla, koupeno celé lékárnické zařízení. Z nejpamátnějších předmětů, které se staly majetkem kongregace, je velmi stará přenosná malá cestovní lékárnička, kterou prý používal císař Ferdinand I. 

Dne 1. prosince 1860 byly poprvé připravovány potřebné léky za  dozoru pana Aloise Jandouše, magistra farmacie, který s neúnavnou pílí a vzornou vytrvalostí lékárnu zařídil a po dobu svého působení v naší lékárně s obdivuhodnou horlivostí připravoval sestry k lékárnickým zkouškám.

V posledních letech končícího století se počet sester stále zvětšoval. Nedostatek místa byl patrný zvláště v noviciátě. Z tohoto důvodu nemohly být přijímány další čekatelky. Nová přístavba domu se jevila neodkladná. Sestry tuto stavbu svěřily pod ochranu sv. Josefa. Roku 1893 bylo dávno vyhlédnuté stavební místo znovu přezkoušeno. Pan architekt Fleischinger vypracoval stavební plán. Po obdržení povolení ke stavbě se přikročilo k dílu pod vedením pana stavitele Šafaříka. Dne 22. července 1893 byl posvěcen základní kámen. Kámen byl pak včleněn do jednoho sloupu refektáře. Koncem července 1894 byla stavba domu sv. Josefa skončena a dne 4. srpna zkolaudována. Sestry se mohly do domu sv. Josefa nastěhovat. 

Stav nemocných se stále v nemocnici zvyšoval, poněvadž sloužila jako pobočka Všeobecné nemocnice. Bylo těžko ubožáky odmítat. Představené v čele s Matkou Elektou Zaunmüllerovou se proto rozhodly odložit stavbu plánovaného domu pro staré a nemocné sestry na Smíchově a provést další přístavbu mateřince. Bylo to uskutečněno v roce 1898. Dne 3. května se počaly bourat kůlny, které musely uvolnit místo novostavbě, jejímž ochráncem byl zvolen sv. Antonín Paduánský. Dne 25. května se začaly kopat základy. Dne 25. června byl posvěcen základní kámen. 

Takže nemocnice je dvoupatrová a dvoukřídlová budova v koridorovém systému s celkovým počtem 260 lůžek. Její součástí je nemocniční kostel svatého Karla Boromejského přístupný jak z ulice pro veřejnost, tak uvnitř dvěma chóry z obou pater nemocnice.

Nemocní nebyli tehdy ještě roztříděni podle druhů nemocí, nýbrž jen podle pohlaví, takže celé první patro nemocnice bylo vyhrazeno ženám a druhé patro mužům. Lékař docházel zprvu jen jeden. Kronika vzpomíná Dr. Zobla, který léčil také sestry, jako vynikajícího a velmi obětavého lékaře. Po něm byl Dr. Reiser, Dr.Freuhan, od roku 1877 Dr. Jan Krčma.  

Po dokončení stavby se upravovaly zahrady, které stavbou velmi utrpěly. Byly upraveny lepší cesty, vykopaná země byla zčásti odvážena na zeleninové záhony. Bylo zřízeno i několik vodních bazénů a vystavěn větší skleník. Zahrada byla významnou zásobárnou zeleniny a ovoce pro sestry i nemocnici. Měla ji v péči sestra-zahradnice s několika laickými pomocníky.

Pokoje se dají dobře větrat a nemocní mají vyhlídku do zahrady. Tato část zahrady, zahrada sv. Josefa, byla zvlášť pečlivě upravena. Koncem posledního desetiletí tam byla zřízena Lurdská jeskyně přímo proti nemocničním pokojům. 

V roce 1907 byla teprve nemocnice rozdělena na oddělení interní a chirurgické. Kromě toho bylo na interním oddělení otevřeno oddělení pro otevřenou tuberkulózu, které bylo umístěno do křídla domu sv. Antonína (poslední přístavba). Elektrické světlo bylo zavedeno do celé nemocnice v roce 1909. V roce 1912 byla provedena v celém domě kanalizace.

V roce 1910 bylo započato s výměnou dřevěných postelí za kovové, což bylo válkou r. 1914 přerušeno.

Dne 26. července 1914 vypukla první světová válka

Sestry působily celkem v 60 lazaretech včetně lazaretů v Dolních i Horních Rakousích. Jen v Praze ošetřovaly na 2.000 raněných ve velkém lazaretě na Karlově a na Smetance, na Strahově, kde zřídil lazaret pan opat Zavoral. I v našem mateřinci proměnila Matka Elekta dům svatého Antonína v lazaret. Jak válka pokračovala, měnily se nemocnice a školy v lazarety. Válečné ošetřování nemocných si vynutilo odbornější kvalifikaci ošetřovatelek. V roce 1917 navštěvovalo 10 sester půlroční ošetřovatelský kurz ve Vídni, také ostatní sestry se do roku 1919 vystřídaly v diplomových zkouškách, pokud byly tři roky činné v ošetřovatelské službě. 

V nemocnici se pokračovalo v přerušených opravách a zlepšení vnitřního zařízení. V roce 1921 dostal operační sál nový elektrický sterilizační přístroj, byly zakoupeny nové chirurgické nástroje a pro tuberkulózní oddělení opatřena přenosná lehátka do zvláštní části zahrady s tímto oddělením sousedícím. Byly pořízeny další moderní přístroje na elektroléčbu, inventář operačního sálu doplněn a zmodernizován novými nástroji i sterilními stolky se skleněnými deskami na nástroje. Všechny chodby a schodiště dostaly olejový omyvatelný nátěr do výše 1,7 m. V roce 1925 – 6 byl přestavěn starý operační sál z roku 1908 a přeměněn na dva sály s granolithovou podlahou od sebe úplně oddělené, přístupné z chodby. Jeden sál je určen pro převazárnu a pro operace septické, druhý jen pro operace aseptické. Tam byla oddělena předsíňka. Tento sál byl v průběhu roku 1927 – 8 kompletně vybaven: byl pořízen nový operační stůl, v předsíni namontován autokláv k sterilizování obvazového materiálu a nádrž na uchování sterilní vody. 

V roce 1923 se zase musely zvětšovat prostory pro dorost Kongregace. Stalo se to nástavbou nad kuchyní v domě sv. Josefa. Roku 1924 byl v nemocnici zřízen výtah, hlavně pro dopravu jídla nemocným. Byla to velká pomoc pro personál. Matka Adelgundis se starala, aby pokud to bylo jen možné, přizpůsobila naši nemocnici novým vybavením moderním požadavkům doby. 

Roku 1928 byla v mateřinci ve sklepě zřízena nová moderní pekárna. Z pekárny kladenské nemocnice byla do ní povolána zkušená sestra, aby se ujala provozu a také zaučovala mladé sestry svědomitému zacházení se stroji a záslužné práci při výrobě všech druhů pečiva pro sestry i nemocnici.

Toho roku bylo také přikročeno k zavedení ústředního topení, které se jevilo velmi potřebné v nemocnici i v mateřinci. Bylo započato s protloukáním masivních zdí. Celé dílo si vyžádalo několik let usilovné práce, starostí a značných finančních nákladů.

Strahovský klášter zamýšlel prodat část své zahrady v našem sousedství. Koupila ji Kongregace na základě trhové smlouvy ze dne 21. června 1929 ve výměře 87 arů za ujednanou trhovou cenu 2 miliony korun. Mimo to poskytl strahovský klášter Kongregaci Milosrdných sester právo odebírat z jeho pozemků vodu ke svým účelům. Obojí mělo pro Kongregaci velkou výhodu, zvláště úplné zásobování všech budov výbornou pitnou vodou, která nebyla v Praze samozřejmostí.

Od roku 1929 se pokračovalo ve zmodernizování nemocnice rychlejším a intenzivnějším tempem. Byl pořízen velký výtah na transport ležících nemocných i s lůžky. Počátkem roku 1931 bylo dokončeno ústřední topení pro celý dům.

V letech 1931-1932 byla značně zvětšena kuchyně a uzpůsobena na topení parou. Byla k ní přistavěna i praktická umývárna. Kuchyně byla bohatě vybavena novými parními kotli, kuchyňskými stroji, chladícím stolem i stolokrbem. Pro všechny zaměstnané to byla velká úleva

V roce 1932 bylo přikročeno k úplné přestavbě nemocniční kuchyně. V kuchyni bylo kromě sporáku „na páru“ instalováno 6 parovarných kotlů s obsahem 250 – 300 litrů.

V roce 1933 byl pro nemocnici zakoupen velký Rentgenův přístroj a 4 velké nemocniční sály v křídle sv. Antonína byly přeměněny na 8 menších pokojů (4 v 1. poschodí a 4 v druhém poschodí), jednotlivě přístupných z chodby. Nemocnice jakožto odkladová pobočka Všeobecné nemocnice, měla vždy velký počet chronických pacientů a musela se starat o jejich další umístění. Avšak s přibývajícími pokroky lékařské vědy počet dovážených nemocných s rakovinou a tuberkulózou poklesl a zároveň stoupl počet chirurgických případů a úrazů.

V roce 1935 byly v nemocnici v domě sv. Karla pískovcové schody hlavního schodiště obloženy mramorovými deskami a od přízemí až po druhé poschodí byly stěny obloženy do výše 150 cm smaltovanými bílými kachličkami. Tím nabylo schodiště příjemnějšího vzhledu.

Založení ošetřovatelské školy vyplynulo nejen ze zvyšujících se zdravotnických požadavků, ale také z touhy vedení Kongregace, aby vzrůstající počet sester mohl svou milosrdnou službu vykonávat také s vyšší odbornou kvalifikací. Mnohé sestry navštěvovaly ošetřovatelskou školu ve městě, ale to se jevilo nedostačující. Proto Matka Adelgundis Schramová žádala o povolení otevřít při Nemocnici pod Petřínem vlastní ošetřovatelskou školu. Zřízení školy bylo povoleno výnosem Zemského úřadu v Praze dne 5. září 1939. Školu navštěvovaly z počátku jen řádové sestry, od r. 1941 byly přijímány i civilní uchazečky Škola přežila i řádění německých okupantů, kteří vysoké školy uzavřeli, střední školy omezovali nebo rušili.

V roce 1941 nařídil Magistrát hl. města Prahy úpravy protileteckých krytů. Pro těžce nemocné byl upraven sklepní prostor pod západním křídlem budovy. Prostor mohl pojmout asi 60 lůžek. Byl tam také zřízen operační sálek s nejnutnějším vybavením i s přípravnou sterilizací. Pro chodící nemocné byly vyprázdněny a upraveny velké klenuté sklepy pod nejstarší částí budovy. Byly opatřeny židlemi a lavicemi, pokrytými koberci. Bylo pamatováno i na nouzové klozety. Všechny sklepy měly nouzový východ i žebříky připravené u sklepních oken. Ve sklepních prostorách byl také uskladněn obvazový materiál a léky. Sestry i personál byli cvičeni v protiletecké obranné službě, muži měli hasičský výcvik. Materiál k hašení byl umístěn i na půdách. Střechy nemocnice byly označeny velkým plošným červeným křížem.

Počátkem května 1945 ve dnech povstání českého lidu se setry účastnily osvobozeneckých bojů, ne sice se zbraní v ruce, ale „na poli milosrdenství,“ na stanicích první pomoci, na operačních sálech, u lůžek raněných, při osvobozování a ošetřování vězňů při jejich repatrializaci. Do naší Nemocnice pod Petřínem byli za deště střel dopravováni v hrozném stavu vězni z Terezína i z koncentračních táborů z Německa. Sanitních služeb na nádražích se účastnily také horlivě a obětavě žákyně naší ošetřovatelské školy. 

Statečné sestry doprovázely pražskými ulicemi, kde se střílelo, propuštěné vězně, kteří byli z nádraží transportováni na otevřených nákladních autech do nemocnice. Ubožáci byli v hrozném stavu. Vyhublá zubožená těla a vpadlé oči svědčily o utrpení, které vhánělo do očí slzy. Sestry spěšně připravovaly čistá lůžka i náhradní matrace, kterými se zaplnilo kdejaké místečko. Na chodbách zůstal jen průchod pro jednu osobu. Lidé museli být očištěni od hmyzu, vykoupáni a převlečeni do čistého prádla.  

Protože tito chudáci byli úplně vysíleni a zmořeni hladem, vařila jim nemocnice po několik dní jen šlemovou polévku, čaj a suchary. Pomalu dostávali vydatnější stravu. Kdo se neovládl a snědl již cestou, co jim obyvatelé házeli z útrpnosti na otevřená auta, zemřel. Repatrianti, kteří na tom byli lépe, byli ošetřováni v Lobkovickém paláci, kde je ošetřovaly žákyně z naší ošetřovatelské školy a sestry Červeného kříže.

Velké změny se děly i v mateřinci a také v nemocnici. Jak bylo výše poznamenáno, měla Kongregace i jednu provincii v Rakousku a více sester německé národnosti, které byly také ve vedení kongregace.  Matka Klementina Zaunmüllerová, rodem Němka ze Šumavy, prozíravě složila svůj úřad už 1. května 1945, aby neškodila Kongregaci. Církevní vrchnost schválila její odstoupení. Vedení kongregace převzala její česká generální vikářka S. M. Silvestrina Šímová.

Většina lékařů nemocnice utvořila revoluční národní výbor, který prohlásil nemocnici za německý majetek, tedy za konfiskát, vystoupil ostře proti představeným, prohlašoval Kongregaci za přisluhovatelku nacistického režimu a považoval za svou národní a vlasteneckou povinnost strhnout správu nemocnice do svých rukou. Jeho jednání bylo neoprávněné, poněvadž představenou nemocnice (místní představenou) nikdy, ani v dřívějších dobách, nebyla Němka. 

Dne 11. srpna 1945 na rozkaz doktora Lhotky musely opustit své zaměstnání v naší nemocnici sestry německé národnosti v kanceláři, v lékárně a v pekárně a v doprovodu revoluční gardy byly umístěny nejdříve v Tereziánu v Praze III na Tržišti, později je pod dozorem přemístila Charita do asylu Božského Srdce Páně na Smíchově. Odtud byly autokarem převezeny do Vídně, do naší filiálky, kde byly s láskou přijaty.

V lednu 1947 dostala Kongregace z ministerstva zdravotnictví na provoz nemocnice subvenci ve výši 345.000 Kčs. Ve druhém pololetí 1947 dostala subvenci i Ošetřovatelská škola 160. 000 Kčs. V květnu 1947 byla vybudována nová telefonická ústředna pro nemocnici i mateřinec. V září téhož roku se přistoupilo k vybudování nové kotelny, na což byla také slíbená finanční podpora, projekt byl zařazen do dvouletky.

Dne 10. června 1948 bylo započato s nadstavbou na domě sv. Antonína. Plán nakonec navrhl architekt Čermák a stavbu provedla firma Ján z Bráníka. Nemocnice dostala od ministerstva zdravotnictví stavební subvenci z akce UNRA ve výši 8 milionů Kčs. Za to se nejen provedla plánovaná stavba, ale vydláždily se i dvory a celá nemocnice se opravila z venku i zevnitř. 

Zestátnění nemocnice bylo oznámeno dne 5. února 1949 zástupci ředitelství univerzitní nemocnice v Praze II, kteří se osobně dostavili do správní kanceláře naší nemocnice a sdělili, že Nemocnice Milosrdných sester svatého Karla Boromejského přechází pod vedení a správu universitní nemocnice podle výnosu ministerstva zdravotnictví č.j. 9597/8/1. 

Podle přípisu ÚNV hl. města Prahy, ze dne 13. 9. 1950 přechází ošetřovatelská škola Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze III do civilní správy. Sestra ředitelka a sestry instruktorky byly zproštěny služby v ošetřovatelské škole.

Sestrám bylo ohlášeno, že se v České Kamenici připravuje postgraduální školení povinné pro zdravotníky a začne se řádovými sestrami. Aby se ho mohly sestry zúčastnit, bude do nemocnice přiděleno 25 civilních sester. Záměr byl zcela průhledný. Po školení budou sestry poslány do různých nemocnic, ale do Prahy se už nevrátí. Důsledek odmítnutí účasti na školení bylo zproštění dalšího výkonu práce zdravotních sester. „ÚNV hlavního města Prahy rozhodl, abyste byly s okamžitou platností, nejpozději dnem 13. 8. 1952 zproštěny dalšího výkonu služby v Nemocnici pod Petřínem, čímž váš pracovní poměr končí zrušením bez výpovědi.“ Od 13. srpna do 15. srpna byly sestry internovány v klauzuře, nesměly vyjít ani na chodbu ani do kuchyně, všechny dveře byly hlídány, venkovní dokonce nějakou závodní stráží se samopaly. Večer 14. srpna přišla církevní referentka a předala sestře Edigně seznamy sester s určením, kam kdo bude odvezen. Sestry do 30 let měly být dopraveny na práci v textilní továrně – přádelně lnu – TEXLEN Trutnov. Poněvadž jich bylo několik nemocných, byl počet do 42 doplněn sestrami, které už třicítku překročily. Ostatní sestry byly rozděleny do našich filiálek.

Tak sestry zanechávaly po 100 letech v cizích rukou, co jejich předchůdkyně s láskou a obětmi budovaly pro dobro svých bližních. 

„Ztratily jsme domov, ale neztratily víru, ani naději, že se jednou vrátíme a budeme pokračovat v díle milosrdenství, které v roce 1837 sestry Boromejky v Praze začaly.“

Rok 1990 – sestry Boromejky jsou přijímány jako zaměstnanci Fakultní nemocnice Pod Petřínem.

28. 2. 1992 – Navrácení nemocnice smírnou cestou Kongregaci.

Zjistilo se, že budovy nemocnice nebyly nikdy v Pozemkových knihách přepsány na stát. Byly i během totality - až do roku 1989  - „nějakým nedopatřením“ vedeny stále jako vlastnictví Kongregace. 

Od roku 1993 až do dnešního dne Kongregace jako zřizovatel finančně nemocnici podporuje, jednak z vlastních zdrojů a také zajištěním nadačních darů, dotací a dalších sponzorských darů.